Gábi Hrdina – ze státní správy k houpacímu prknu

Gabriela pracovala spokojeně několik let ve státní správě, kam se jí podařilo vrátit i po narození dětí. Čím dál víc ale měla pocit, že chce být paní svého času a sama rozhodovat, na čem a kdy bude pracovat. Ten správný nápad na podnikání přišel vlastně náhodou, když hledala pro svoji malou Zoe pomůcku, která by nenásilnou a hravou formou rozvíjela její hrubou motoriku. Dnes s manželem a kamarády vyrábí a prodává houpací prkna pod značkouUtukutu, jež z malé dílny u Prahy putují do celého světa. S Gábi jsem se potkala na Mamafestu, kde jsme si padly do oka, a pak jsem ji požádala o rozhovor. Cítila jsem, že mě čeká zajímavý příběh, a taky že jo.

Práce při dětech

Docela dlouho jsi pracovala v Národním institutu pro děti a mládež (NIDM), tedy ve státní správě. K tobě mi to moc nepasuje, co jsi tam vlastně dělala?

Šla jsem tam hned po škole, kde jsem studovala sociální práci a patologii. V informačním centru pro mládež jsem měla na starosti informování o sociálně patologických jevech. Ze začátku jsem hlavně spravovala webové stránky, později byla moje role spíše organizačně-administrativní, s tím jak jsem měnila pozice. Vedla jsem třeba projekt Klíče pro život, zaměřený na zájmové a neformální vzdělávání.

Bavila tě tvoje práce?

V práci jsem se našla a hrozně mě bavila, navíc jsem pracovala ve skvělém týmu. Miluju komunikaci s lidmi a síťování, takže mi to opravdu sedlo. Školili jsme různé pracovníky po celé České republice, já organizovala školení, vybírala školitele a zajišťovala back-up.

Proč jsi tedy odsud odešla?

Otěhotněla jsem se Zoe, ale pracovala jsem až do poslední chvíle. Až s miminkem jsem si uvědomila, že to mohlo být jinak a začala jsem přemýšlet o tom, jak si vytvořit svoji vlastní práci tak, abych byla závislá spíš na sobě než na úkolech někoho jiného.

Takže před Zoe jsi chodila do zaměstnání a na mateřské začala podnikat?

Částečně. Vincík se narodil, když bylo Zoe 2 roky a 7 měsíců. V jeho čtyřech měsících mi nabídli, abych se vrátila do práce na podobnou pozici – organizační vedení části projektu. Tak jsem do toho šla. Zoe od dvou let chodila do montessori školky a já měla na starosti malého. V práci mi umožnili, abych tam chodila i s ním.

Jak se ti dařilo pracovat s takhle malým miminkem?

Dokud byl úplně malý, tak to šlo. Zvládla jsem rychle přepínat – když spal, tak jsem pracovala, když byl vzhůru, věnovala jsem se mu. Pak se to najednou zlomilo a přestalo to fungovat. Naložila jsem si toho moc. Zaměstnání, do toho se pomalu rozjíždělo podnikání a do toho celá rodina. Neustále jsem přebíhala od jednoho k druhému. V práci jsem měla částečný úvazek, když byl Vincent starší, přibyly různé výjezdy.

Nějakou dobu jsem byla vyřízená z toho, že všechno nezvládám. Pak jsem si ale řekla, že na sebe nesmím být tvrdá, a taky že mě děti potřebují a já na ně nechci být naštvaná.

Naštěstí mám skvělou mámu, která mi pomáhala a od samého začátku mě podporoval manžel Viktor. Rychle se zapojil, střídali jsme se v noci, nosil děti v šátku. Pak i Vincík začal chodit do školky na dopoledne, takže jsem získala víc času na práci. Dnes už chodí na celý den.

To je super. Mám podobnou zkušenost s mým partnerem.

Myslím, že je to o důvěře. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že to všechno zvládne. Věděla jsem, že když je s dětmi venku, postará se o oblečení i jídlo a budou všichni společně spokojení.

Jak řešíš, kdy jsou děti nemocné?

Já to nevnímám jako problém. Řekla jsem si, že když jsou děti nemocné, o to víc rodiče potřebují, takže se jim snažím v tu chvíli věnovat. Práci vypustím a omluvím se, zruším schůzky. A hlavně se nesnažím vše dohnat, pracovat a všechno splnit. Protože jinak by mi přišla deprese, že se nestarám o dítě a nešla by mi ani práce. Přijde mi skvělé, že se učíme řešit různé krizové scénáře, kdy se z minuty na minutu změní plán celého týdne.

Rozjezd podnikání

Koho napadlo houpací prkno? Četla jsem, že jste se inspirovali v zahraničí.

Když jsem byla se Zoe na mateřské, tak jsem se vlastně celou dobu snažila vymyslet, co bych mohla dělat, vyrábět, organizovat, jak bych na sebe mohla vydělat. Navíc jsem spoustu času trávila na internetu hledáním různých informací, protože máme trochu jiný přístup k příchodu prcků na svět a k výchově. Obě děti se narodily doma, mám jiný pohled na očkování, zajímá nás jiná pedagogika a respektující přístup.

Při tom brouzdání mě napadla spousta věcí, které by mně a dalším lidem mohly v životě pomoci. Zkoušela jsem různé možnosti, stále jsem ale neměla žádný produkt. V tu dobu jsme zjistili, že má Zoe problém s hrubou motorikou, neskákala, nejezdila na kole ani na odrážedle.

Snažila jsem se najít něco, co by jí pomohlo, nějakou balanční podložku, co by jí posílila, aniž by o tom věděla. Balon se mi nelíbil, spíš jsem uvažovala o nějaké houpačce. Narazila jsem na pár obrázků, se kterými jsem šla za manželem, jestli bychom si mohli něco takového nechat vyrobit od kamaráda truhláře. Viktor to vzal za své a s kamarádem Davidem vymysleli a vyrobili první prkno.

A co bylo dál?

Nejdřív jsme na zkoušku udělali prkno pro nás, pro truhláře Davida, nejlepší kamarády, pár jsme jich poslali i do školky, a zjišťovali, jak se líbí. Odezva byla neuvěřitelná. Nejen od přátel, ale i od dalších lidí, kteří je navštěvovali a projevili o prkno velký zájem.

Tak jsme získali přímou zpětnou vazbu od lidí. Začali jsme tedy zjišťovat, co to vlastně znamená uvést na český trh novou hračku pod vlastní značkou.

V té době jsi se definitivně rozhodla pro podnikání?

Nebyla jsem si jistá, ale vyplynulo to z té situace. Nápad s prknem jsme testovali a postupně jsem se rozhodla, že se do práce nevrátím. Vincíkovi bylo asi 11 měsíců a mně skončil projekt. Měla jsem založenou živnost a stala se ze mě plnohodnotná podnikatelka bez souběhu s rodičovskou.

V jaké sestavě jste začínali?

Ze začátku jsem na projektu pracovala hlavně já a truhlář, Viki byl spíš zpovzdálí řešil technikálie a ceny, pak také s Davidem výrobu. K tomu měl vlastní podnikání, kterému dával stodvacet procent. Asi si říkal, manželka je na mateřský, tak má alespoň co dělat. A opravdu to bylo celé na mně.

Postupně jsme ale viděli, že David nestíhá sám vyrábět a potřebuje pomoc. Řešili jsme, jestli manžel půjde do dílny, i když není truhlář. David si pak našel kolegu a jeli jsme ve třech až třech a půl. Pak se najednou stalo, že nám před Vánoci nestačila dílna.

Jak dlouho jste takhle fungovali?

Asi rok, než jsme si na Vánoce 2016 řekli, že to tak nejde. Začali jsme hledat novou dílnu, kam by se vešel i sklad a expedice. V té době měl Viktor svoji práci na plný úvazek a k tomu řešil věci pro mě, což byl obrovský nápor i na něj.

Pak jsem mu jednou řekla: „Hele, buď se do toho pustíme oba dva nebo to můžeme zabalit.“. Měla jsem toho dost. Viktor se svojí prací skončil a od té doby jsme v tom naplno oba dva, i když to není pro oba úplně na celý úvazek, protože se staráme o děti.

Takže jste vlastně oba při začátku podnikání byli zaměstnaní (zapojení do jiných projektů)?

Já asi rok a manžel dva.

Jak se zrodila značka Utukutu, kdy jste pocítili potřebu udělat ten velký skok?

Asi ve chvíli, kdy jsme se rozhodli rozšířit nabídku. Chtěli jsme se zabývat pohybem dětí a dospělých v domácnosti a také přišel zájem z ciziny. Původní název houpací prkno začínal být zavádějící, navíc se nedal registrovat a chránit. Dvě značky jsem nechtěla.

Asi v tento moment jsem pocítila, že musíme vymyslet něco zastřešujícího. Nejdříve jsme zkusili zapojit naše zákazníky přes sociální sítě, ale z toho nevzniklo nic, co by se nám líbilo. Tak jsme se rozhodli oslovit Lovebrand, aby nám pomohli s názvem i nastavením značky.

Nakonec jsme se spolu zase spřátelili a stále spolu něco řešíme.

Kolik jste investovali do rozjezdu?

Na začátku všeho všudy nic, investovali jsme hlavně svůj čas. Později přišla větší investice do strojů v dílně, které jsme potřebovali pro výrobu. První webovou prezentaci jsme si udělali na volné platformě, první objednávkové formuláře pak v Google dokumentech. Postupem času jsme chtěli e-shop, který by byl provázaný se skladovým hospodářstvím, a přibyl nájem za novou dílnu.

Kdy vám začal podnik vydělávat, myslím tím, kdy jste si mohli začít vyplácet nějaké peníze?

Zatím jsme všechny vydělané peníze vraceli do podnikání a financovali růst firmy, což jsme si mohli dovolit díky úsporám. Letos je přelomový rok, protože si chceme začít vyplácet peníze i sobě. Mohli jsme už minulý rok, ale zase bychom nedali dohromady nový e-shop.

Měla jsem výhodu, že jsem v tom jela s Vikim, který to měl v hlavě jasně srovnané a všechno dopředu spočítal. I to, že do 4 let musíme začít vydělávat na sebe, což se teď plní.

V jakých prostorech jste začínali a jak to máte teď?

Ze začátku se vyrábělo v dílně kousek za Prahou, já jsem pro zboží jezdila autem a skladovali jsme všechno v ložnici, kde jsme měli produkty. Tam jsem také tvořila kartonové obaly, všechno balila a zadávala do on-line systému. Balíky jsem pak vozila na kočárku, s dítětem v nosítku na zádech. Někdy jsem táhla i dvacet produktů na poštu v Hybernské nebo na Zásilkovnu.

Teď máme pronajaté prostory, kam se vejde dílna, sklad i kancelář, kde pracují také já. Vím, že ve firmě být musím, abychom se všichni potkali a řekli si, co je potřeba. Dost času sice trávím mimo, ale už třeba po týdnu mívám pocit, že vznikají nějaké nejasnosti a napětí.

Měla jsi ty nebo tvůj manžel nějaké předchozí zkušenosti s podnikáním nebo s oborem?

Můj manžel podnikal v jiném oboru (v pohostinství), kde měl ale na starosti to samé jako v Utukutu – finance, tabulky a produkční činnost. Vybudoval ve velkém klubu kavárnu, takže jednotlivé kroky, nastavování procesů, výběr lidí… to všechno zvládal a mohl z toho čerpat.

Děláš něco úplně jiného než dřív, kde ses to všechno naučila? Chodila jsi do nějakých kurzů?

Ze začátku vůbec. Hodně jsem se řídila svými pocity a selským rozumem. Taky jsem se učila od lidí, se kterými jsem se díky podnikání setkala. Skoro všichni spolupracovníci se navíc stali našimi přáteli.

Až teď, když řeším odbornější témata a technické věci, chodím na školení, abych do těch oblastí pronikla hlouběji. Také si tam dobíjím baterky, a to že se něco učím, je pro mě třešnička na dortu. Pomáhá mi také sdílení v rámci vlastní mastermind skupiny, kterou jsem si založila s pár holkama, co podnikají.

Pomohly ti nějak tvoje zkušenosti z předchozího zaměstnání?

Jak se to vezme. Nikdy jsem nebyla marketér, nepsala jsem texty, nestarala jsem se o sociální sítě. Takže v tomto ohledu je celé houpací prkno a Ukutuku „uvařeno“ z čisté vody.

Na druhou stranu mi práce určitě pomohla. Díky volnosti, kterou jsem celou dobu měla, jsem se naučila určit priority, co se dá odložit či udělat později, a dala mi sebedůvěru.

Naučila jsem se komunikaci a zodpovědnosti, měli jsme skvělé vedení porad, viděla jsem, jak se dá pracovat s lidmi v týmu, kteří jsou negativní. Měla jsem štěstí na skvělé šéfy, ať už to byly ženy nebo muži. Jako mladé kuře mě dokázali podpořit, mohla jsem se od nich učit, otvírali mi karty. Teď, jak se náš tým rozrůstá, z toho hodně čerpám.

Investovali jste do reklamy nebo vám stačila jen šeptanda?

Až během roku 2017 jsem testovala propagované příspěvky na Facebooku a PPC. Je to však jen malá částka, líp nám funguje doporučení od lidí.

Pořád sice vzniká nová konkurence, ale my nemáme potřebu se vůči ní nějak vymezovat. Jsme jediní, kdo nevyužívá nějakých kliček v zákoně. Nabízíme houpací prkno jako hračku, díky které si děti mohou posílit tělo, a na to máme potřebnou certifikaci.

Snažíme se, aby naše produkty byly kvalitní a lidi byli spokojeni. Reklamací jsem napočítala necelé procento. Když uděláme chybu, nebojíme se jí přiznat.

Snažíme se přinést kus lesa domů

Jak to máte ve firmě rozdělené?

Hodně dlouho jsme činnosti rozdělené neměli, což ale moc dobře nefungovalo. Dnes už máme kompetence sepsané. Viktor je finanční manažer s částečným přesahem do výroby a produkční.

Já dělám marketing, jsem idea maker a starám se o vizuál a tvář Utukutu. Mám vizi, kam bychom se měli ubírat, a k tomu vymýšlím produkty. Nedělám to sama, máme v týmu také designéra.

S Viktorem jsme protiklady, které se doplňují. Někdy je to brutálně náročné, někdy je to fajn.

Jaká je náplň tvojí práce?

Starám se o sociální sítě (Facebook, Instagram), komunikaci se zákazníky a velkoobchody, což částečně přebrala moje kolegyně Ivana. Na začátku jsem nastavila hodně vlídný tón, ale postupně jsem zjistila, že tenhle styl na všechny neplatí. Dnes už spíš řeším, jak by to mělo vypadat, jaký by měl mít zákazník pocit.

Také zadávám práci fotografkám, ale nechávám jim hodně volnou ruku. Fotky s prckama jsou hlavně o emocích, což by mělo být z fotek cítit. Ve firmě se snažím mezi lidi vnášet vize, sny, pozitiva, naděje a nějakou tu radost.

Hračky jsou dost sezónní zboží, jak to během roku řešíte?

My nemáme asi žádný měsíc úplně mrtvý i díky tomu, že jedeme už čtvrtý rok. Prázdniny jsou pro nás nejhorší z celého roku, ale i tak musíme makat, protože se připravujeme na Vánoce. Zásoby musíme vytvářet v průběhu celého roku, i kvůli resellerům v cizině. Vyrábíme už od února a vánoční sezóna nám startuje někdy i v září. Je to samozřejmě těžké kvůli cash-flow, protože nám dost peněz visí v zásobách, ale s tím se musí počítat.

Daří se ti mít čas pro sebe?

Díky tomu, že mě práce tak baví, tak to neodděluji. Když mám školení nebo setkání mojí mastermind skupiny, beru to jako čas pro sebe. Pak pravidelně chodím na jógu, kterou potřebuji, aby mi bylo dobře a byla jsem zdravá. Jednou za měsíc mám svoji hudební akci a užívám si koncert.

Jak vypadá tvůj běžný den?

Velká snídaně s dětmi a celou rodinou. Potom já odvádím Zoe do školy a Viki jde s Vincentem do školky. Většinou se setkáváme v kanclu v dílně, kde pracujeme každý na své části. Já většinou shlédnu sociální sítě, co se tam kde stalo. Protože mám v hlavě nějaký plán na měsíc či jednotlivé týdny, pracuju si na svém úkolu. S kolegy v dílně si dáme společný oběd za ticha vypnutých strojů a hudby, snažíme se bavit o něčem jiném než o práci. Kolem čtvrté vyjíždíme pro děti do institucí a svážíme je domů, kde pak trávíme společný čas. Děti jdou většinou po osmé spát, a my pak někdy s Viktorem pracujeme, někdy koukáme na seriál, dáme víno a jen tak si užíváme společně.

Jaké máš plány do budoucna?

Ve firmě je pro nás velkou výzvou vyspecifikovat, v jak velkém týmu jsme schopni pracovat, aby nám spolu bylo dobře a opravdu to vyharmonizovat.

Co se týče našich výrobků, tak vidím velký potenciál v přenášení pohybu do domácnosti, zpomalovat tu dnešní uspěchanou dobu a rozvíjet fantazii dětí a dospělých jinak než přes mobilní technologie. Vím, že by bylo nejlepší vyrazit do lesa, ale pro mnoho z nás je to možné jen o víkendu. Tak se snažíme přinést kus lesa domů.

Chceme také naučit babičky a ostatní příbuzné, že je lepší našetřit na jednu pořádnou hračku než kupovat šest plastových dárků.

Jsi v práci spokojená?

Práce, kterou dělám, věci, které se díky tomu učím, i lidi, se kterýma se potkávám, to všechno mě neuvěřitelně naplňuje. Přináší mi to mraky energie a nových podnětů. Obtížnější je práce s partnerem. Tím, že nás práce oba dva baví a zasahuje do velké části našeho života, je hrozně těžké vybalancovat, aby nám zůstalo něco osobního, opravdu našeho, a abychom pořád nesklouzávali ve chvílích volna k pracovním věcem. Nebo alespoň jen když na to máme náladu oba dva.

Nevadí ti, že tvůj manžel je ten, kdo sklízí úspěch?

Já to vnímám, že bez naší silné trojky (já, Viktor a David), by nebylo Utukutu. Nepociťuju žádnou křivdu, spíše naopak. Jsem na oba obrovsky hrdá, že se dokážeme doplnit a dát z nás to nejlepší dohromady. Pro mě jsou důležitější lidské vztahy.

Co bys dělala jinak s dnešními zkušenostmi? Říkala jsi, že bys líp vybírala značku.

Určitě. I teď když vymýšlím nový produkty, vybírám jedinečné jméno.

A co třeba u rodiny?

Děti hrozně rychle rostou, ty moje obzvlášť. Občas jsem si říkala, jestli jsem neměla počkat a víc si je užít. Ale s moji náturou bych to asi jinak nebyla schopná dělat. Všechno prožívám hrozně intenzivně, ať rodičovství nebo podnikání.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Skočit na začátek stránky
Sdílejte...